Z bloku Hany Válkové…potřetí

15 07 24 a 25
Pokud si někdo myslí, že jsme se odmlčeli proto, že ve dny přejezdů z místa na místo se nic neděje – prostě nastoupí do dopravního prostředku a přejede se a není o čem psát, tak se velmi mýlí. Opak je pravdou. Je tolik překvapení, zvláště v Americe, v zemi neomezených možností, že není čas psát. Tentokrát tomu bylo také tak.
TRHLI JSME DALŠÍ REKORD !!! Cesta z našeho hostitelského města, trvající autobusem v běžném provozu cca 30 min, v době dopravní špičky a zácpy – cca 1 hod, – nám trvala plných 9 hod.

Ráno, vzorně sbaleni, jsme očekávali naše autobusy původně mezi 9. až 10. hod. Následoval pokyn o posunutí na 11 hod. To už jsme opustili pokoje a čekali ve stínu na nádvoří hotelu. Samozřejmě i s partnerskou Kubánskou delegací. A opravdu to vypadalo nadějně, Rozloučení s představiteli města, ale i s hasiči a policií, což jsou vždy vítané objekty ke společnému fotografování, bylo nekonečné. Hasiči nám zatroubili HĚ´T a spustili houkačky a brzy se odporoučeli, jelikož v tuto dobu v okolí řádí požáry a musejí být stále ve střehu. Přišly ale i školní děti, které celý prostor vyzdobily vlastními obrázky z jejich vnímání Special Olympics či ČR a Kuby. A zase dárečky, dárečky. Z obyvatel hostitelského městečka vyzařovala srdečnost. Loučení skončilo a autobusy nikde… a nikdo nevěděl ani kdy přijedou, či zda vůbec přijedou. Nálada sice klesala pod bod mrazu, ale skutečná teplota na čekacím dvorku stoupala k bodu varu. V rozpálených taštičkách začala čokoláda vytvářet hnědé skvrny a vzhledem k omezeným hygienickým možnostem jsme někdy o původu skvrn zapochybovali. Zaměstnanci hotelu dělali co mohli – zpřístupnili k čekání klimatizovaný konferenční sál, který ovšem ne každý využil. Klimatizace = průvan. Bylo patrné, že hlavní představitelé hostitelského programu se stydí za vzniklou situaci, ovšem oni se neměli za co stydět, jejich program a přístup byly příkladně. Kolem třetí odpoledne už to nevydrželi a jeli nám koupit „hambáče“, pití a ovoce. Než jsme stačili z prstů slíznout dobře prohřátou majonézu, už tu byly autobusy. Technická četa hochů z unified sportů se opět chopila díla. Management nakládání a vykládání bagáže už máme v malíčku, tentokrát byl obohacen o logistický prvek hry na červené a modré: červení – jedou do USC (University of South Carolina) – modří do UCLA (University Campus Los Angeles). Nástup do autobusů netrval dlouho i přesto, že Kubánské osazenstvo stále tančí a zpívá a hlavně – řve.

Pro cestu zpět jsme byli připraveni, že potrvá déle, jelikož jsme vyrazili právě v dobu dopravní špičky. V podstatě nám to bylo jedno, protože při tempu krok-sun-krok jsme znovu prohlíželi bájný Holywood, tentokrát z jiné strany. A vše nám vynahradil pohled na největší úlovek: nápis Hollywood na kopci. V autobuse vypuklo davové šílenství a všichni naši se rvali o místo na levé straně autobusu, aby ukořistili fotku přes okno posunujícího se autobusu. Ne tak Kubánci – ti zpívali. Pravo-levou rovnováhu autobusu, aby se nepřeklopil, udržovali ti, kteří usnuli hned po odjezdu a o nějakém Hollywoodu se jim asi jen zdálo.

Blížíme se do skutečného LA a do naší lokality – USC. Naše průvodkyně-volontérka Lenka, která zde studovala, nám popisovala místa, památné budovy, atd. A už jsme v univerzitním centru: nejdřív na centrální parkoviště, kde si nás odškrtnou, že jsme to opravdu my a ne někdo jiný a že jsme skutečně už v místě her (možná sami organizátoři nevěřili, že se příjezdy podaří zmanažovat). Pak čtvrthodinka pouhá než přijede policejní auto aby nás doprovázelo. Vše musí být dle safety – security. Opravdu s pocitem naprostého bezpečí následujeme policejní auto. V kterémsi místě se zastavuje a následuje pokyn – Kuba vystupovat!!! A naši bdělí sportovci nás hned (dle safety a security) upozorňují: „Ale on s náma přece vůbec nejel!!!“
Kubánci jsou tedy ve své lokalitě a my pokračujeme.

Univerzitní komplex je skutečně něco obrovského s mnoha ubytovacími bloky, náš se jmenuje EVK. Jedem první kolo, nic… druhé kolo, taky nic… Při třetím kole se volontérka Lenka optala kolemjdoucích, vysvětlila cestu policajtům, kteří nás dále opět vedli. Pak už zase jen vytažení objemných tašek z autobusu – pozor – netáhnout je cca 200 m do našeho vchodu, neboť k tomu je k dispozici vojsko. Opravdu naklusali, naházeli vše do objemných kontejnerů a odtáhli k předpokládanému vchodu – do přízemí. Po vydání klíčů (některé chyběli, tak jsme museli vše flexibilně vyřešit a částečně i „scvrknout“, jelikož vše bylo obsazeno) jsme zjistili, že vchod, kde leží tašky, je úplně jiný a naše poschodí je čtvrté. Vojsko nikde, už asi zachraňovali životy v jiném místě. Výtah není. Tedy je, ale z důvodu „safety – security“ je uzamčen, aby se sportovci samostatným užíváním nezranili. Také chyběla naše sehraná technická četa unified sportů, ti jsou (v tu dobu ještě nebyli, až asi o hodinu později) v UCLA. Holt, jsme sportovci a ne charita, tudíž jsme se chopili tašek. Paní Pospíšilové, která už byla na infarkt, ale i např. boccistům, jsme v rámci solidarity pomohli. Čas příjezdu – 19. hod. místního času. Ale sláva, po ubytování jsme stihli i večeři. Pokoje po dvou, 2 společné záchody a 2 společné sprchy na celém patře. Celkový dojem – Strahov ze 70. let… Nedovíratelné či neotevíratelné dveře naše trenérky (jsou asi zvyklé z domu) provázky, leukoplastěmi či ucpávkami z toaletních papírů bleskově opravili. Požadavek na recepční službu totiž dopadl tak, že z hlediska pokynů managementu se musí požadavek nahlásit do centra, odkud požadavek prověří, dle charakteru požadavku vyšlou techniky, což bude asi za dva dny. Ovšem naši sportovci si asi dovolují moc, protože – prokristapána – potřebují jít na hajzl právě TEĎ, a to také z hlediska safety a security.

Přes strahovský design má ale naše ubytovna výhodu, že atletika a plavání a zábavy pro sportovce jsou v pěším dosahu, také parkoviště autobusů, odkud vyjíždí stolní tenisté, bocce, bowling. Také to, že v našem areálu je jídelna. Nevýhodou je to, že už asi od půlnoci z oken cítíme, co se bude vařit pro další den, do půlnoci pak smrad ze svážených odpadků. Předělem je půlnoc až 4 hod. ráno, kdy zde rachotí auta pro odvoz odpadků a zásobování. Celou noc bez časového předělu rachotí vzduchotechnika. Ale jinak všechno klape… Až na jednu věc: všechny super-důležité mítinky trenérů, kde se řeší vstupní záležitosti sportů, byly plánovány už na 18 hod., kdy zde výpravy buď ještě nebyly, nebo nevěděli, kam se dopravit, jelikož plánované autobusy odjely už na 18.hod. Volontéři, kteří měli v tomto pomoci, se buď zbaběle vytratili, nebo nic nevěděli, nebo se aspoň stále nabízeli: Can I yu help? Ale nevěděli také nic. Navíc naše výprava měla problémy s jakousi nutnou lékařskou prohlídkou u pár sportovců, jako prevence rizika u některých disciplínu (nás jako bocce, mini-oštěp nebo koule), což mně hlava nebere, jaké riziko. Snad že si pustí kouli na nohu nebo se zhroutí jejich kardiovaskulární systém ze soutěžních emocí. Dále se za uplynulé dny nepodařilo vyřídit akreditační karty u několika z nás, protože fotky na akreditaci nebere zase jejich unikátní registrační systém (a to v zemi neomezených možností a vyspělých technologií). No a z centrálního mítinku (pak byl asi na třikrát a my už jsme stihli jen konsultační fázi) zjistit co se dá pro první den sportů.

Aby to vůbec bylo proveditelné, tak volontérka Lenka nastartovala vlastní auto a po určitém hledání jsme dorazily do Convention Centre (tam je i stolní tenis). Budova jak blázen, všechno obrovské, rozlehlé, naleštěné, architektonicky promakané. V konsultaci společně s výpravami, které dorážely pozdě, jsme se od protagonistů SO dověděli, že hlavně musíme být včas na zahajovacím ceremoniálu. Toto dle předchozích zkušeností naprosto respektujeme, ale nás zajímaly informace ke sportům, kde odpadly úvodní porady trenérů a bylo známo, že kvalifikační soutěže začínají už dopoledne před zahajovacím ceremoniálem. To se taky prý nemáme obávat, jelikož vše je na internetu a do davu vykřikli přímé webové stránky. Konsultace skončila a my při vědomí si, jak klekne síť, když všichni budou něco o půlnoci klikat, ne všichni mají počítače či takto vybavené mobily, a hlavně – trenér musí rychle lítat s papírem a starat se o sportovce a ne furt něco klikat na slunku, kde není nic vidět.
Porozhlédly jsme po krásném chladivém centru, nejdříve po WC, pak po počítačích. Byla s námi také Julka, které končila porada bocce (prý taky k ničemu) a ve třech se to táhlo líp. Když jsme uchopily systém, vytiskly jsme a zkopírovaly vše, co bylo důležité: dopravní informace, rámcové programy sportů, atd. Lenčiným autem zpět, budíček pro trenéry, aby věděli aspoň to základní. Byly 2 hod. a 30 min. ráno. Tak my dobrovolníci, co máme dovolenou, jsme si řekli: fajn dovolená se spoustou adrenalinu a pařba až do rána.

Ráno je moudřejší večera, což se vyplnilo i u nás. Lepší orientace, snídaně v americkém stylu zdravé výživy (smažená vajíčka, sladké placky a kanadský javorový syrup, žádný chleba, ale hodně ovoce). A dál už mluvím jen z hlediska atletiky, ostatní sporty budeme dále doplňovat. Náš tým se usadil ve venkovním atriu, pohoda – dokud jsme si nevšimli, že sedíme pod balkonem, na nějž usedají holoubci, občas někomu zobnou něco z talíře a odletí na balkon. Dále si doplňte sami…
Povinnou prohlídku u 2 sportovců už jsme měli rozjednanou včera tak, abychom se dostavili za ranního rozbřesku a stihli naše dopolední kvalifikace. Po prohlídce našich formulářů lékař uznal, že nic není dramatické a vyrazili jsme na stadion. Dámy Jana a Marcela vyrazily na prohlídku celého areálu, já vyrazila na kontrolu veškeré administrativy, vydání startovních čísel, soutěžních rozpisů, atd. A následující mi také vyrazilo dech. Vše, co na dřívějších hrách bylo jednoduché, taky vše musí projít „checking postupem“. Jedna závodnice (nejmenovaná Denisa) totiž nebyla na seznamu, i když jsme pro ni měli startovní číslo a má fotku na SO webových stránkách her. Zapadli jsme do množství trenérů, kteří hltali úvodní informace u přecpaného INFO stánku a prvně se nám dostalo sprda, proč jsme nebyli na úvodním meetingu. HA, HA, jen Němci to nevydrželi a sprdli informační volontérku (ta za to nemohla). Pak se vše uklidnilo a dalo do pořádku a od této chvíle už máme klid na celý atletický program.

Atletický stadion – excelentně připravený, pěkná vedlejší rozcvičovací plocha, odpočinkové zóny, chladící boxy s nápoji. Prostě báseň, o níž se nám pro naše tréninkové podmínky může jenom snít. Moderní Toj-Tojky s doplněním mytí rukou venku. To nás zaujalo a mytí rukou a šlapání nohou na pumpičku se na chvíli stalo naším hobby.

První v dopoledních kvalifikačních soutěžích byl vrh koulí a naše 2 želízka: Petr a Honza. Vedli si statečně, výsledky zase na www, kde je marně hledáme, ale bylo to kolem 7 a 9 metrů. Rozcvičujeme se společně, pak si opakujeme naše disciplíny, včetně štafety 4x 100, kde můžeme jenom překvapit.

A večer – zahajovací ceremoniál, kam jsme šli pěšky, jelikož jsme usoudili, že společnou dopravou bychom tam snad nebyli ještě teď. Lenka nás tam vedla přes univerzitní areál a vysvětlovala zajímavosti budov a veškerého – soch, památníků, stromů. Dostali jsme tak i typy na procházky ve chvílích volna. Cestou už sílila sportovní atmosféra – zdravili jsme se s běžnými občany, s ostatními výpravami a zase: vojáci a policajti. Kluci si pro focení vybírali buď černoušky typu Rambo nebo útlé policistky či vojandy, kterým to fakt slušelo. V čekací hale, která už se prý dávno nepoužívá, jsme zase zkonsumovali nějaké hambáče a hlavně zaprasili na zádech pěkná bílá trička od opěradel. Sešli jsme se s druhou polovinou naší delegace. S ubytováním jsou na tom trochu líp, mají Strahov asi z 90. let. Brzy jsme vyrazili do představování delegací – dle tradice prví Řecko a další země v abecedním pořadí zemí v angličtině. Cestou na vstup do hlavní arény a brány borců se delegace předváděly a „štychaly“, která bude lepší a viditelnější. A my – co jiného než: „Kdo neskáče není Čech“, nebo „Už jsme tady“..
Díky tomuto systému míváme dobrou usazovací pozici a dobrý výhled. Bylo tomu tak i tentokrát. O zahajovacím ceremoniálu už máte vše na You tube, účast i popis veškerých účinkujících, celebrit, apod. Z našeho hlediska, byl to zážitek a i ti sportovci, co jsou charakterizováni jako málo komunikativní komunikovali tak, že byste žasli. Třešničkou na dortu nám pak bylo náhodné setkání po ukončení ceremoniálu s Timem Shriverem a samozřejmě moře společných fotek.
Příjemná procházka osvětleným centrem domů na naši ubytovnu. A Lenčina radost – povedlo se dostat včas v pohodě pěšky tam i zpět. Nikdy prý delegaci nevedla a prý sama nevěřila, jak to dopadne. S námi to vždy dopadne dobře. Věřte nám – my to dokážeme.