Blog Hany Válkové

6. a 7.2. – vlastně nevíme (s časovým posunem), o který den se jedná.
(O oba dva – na cestě z korejských ubytoven do Prahy jsme byli 34 hodin – pozn. LK)

Ale už nás máte doma, dne 7.2.2013, něco po poledni. Takové přivítání od rodičů, přátel, představitelů domovů a center, včetně televize, kytice, to jsme nečekali. Přesto, že jsme sportem a počasím ostříleni a ztvrdlí, bylo to na slzu. Oboustranně.
Jsme doma, ale nemůžeme vás, přátelé SO, ochudit o zprávy z naší cesty zpět.
Ráno proběhlo jako obvykle s tradiční snídaní včetně „uzmutí“ něčeho na celý den (měkké sladkoslané korejské houstičky, což vždy supluje chleba, pak nějaké máslo, džem, pití), jelikož snídaní vše končí a musíme do odletu vydržet. A většina penízků je utracena za dárečky a suvenýry. Sportovci v závěru opravdu moc a moc mysleli na všechny osoby, které jsou jim známé a milé. Musíme se tedy chovat dle hesla: voják se stará, voják má. Z unikátních dárečků, které jsme měli možnost si vzít během pobytu, to budou určitě lisované mořské řasy, dodavatelé energie, které se mohou přidat do polévky a dále hřejivé pytlíčky na ruce, které předváděla jedna firma na sportovištích a věřte-nevěřte, fakt jsme se jimi v situacích mrazu zahřívali.
Ráno bylo neobvyklé tím, že se vše muselo sbalit dle anticipace možné přijatelné váhy zavazadla. Podařilo se, i když se značným úsilím, kognitivním i emotivním, někdy i nervy drásajícím. V 11 hodin nás zdvořile vypoklonkovali, a to i bez obvyklého nasvicování čipů na našich akreditačních kartách. Prostě – děkujeme, odejděte. Hokejisté vyklidili pozice dokonce už v 10 ráno, bez pardonu. Pro naši výpravu jsme měli přistaveny 3 autobusy (1 pro hokejisty, kteří odjížděli z univerzitního centra, 2 pro lyžaře). Takže jsme cestu na letiště do Seoulu, která trvala cca 3,5 hodiny, urazili pohodlně a většinou jsme prospali. I doba čekání celkem uběhla s procházkami po obchůdcích, svačinkami, největší zábavou pak bylo převažování a přebalování bagáže, abychom dodrželi počet kilogramů na osobu, včetně lyží a sportovního přídavného materiálu (hokejky, balíky s lyžařskými vosky). V noci odlétaly i další výpravy, jako např. Argentina, Egypt, Slovinsko, Španělsko i jiné, takže tam byla dost mela. Odbavování od přepážky se zavazadly s nadměrnou velikostí nám trvalo přes dvě hodiny. Když už jsme se zbavili zavazadel a relaxovali před odchodem do odletového prostoru, tak nám právě ta kabela s běžeckými vosky připravila dostatečnou zábavu. Povolali nás do speciální místnosti kontroly zavazadel, abychom ji rozbalili, neboť je podezření, že je v ní něco, co by mohlo ohrozit bezpečnost letu. A začalo dlouhé vyjednávání (Barac a moje maličkost): problémem byly tekuté klistry, které po rentgenu byly vyhodnoceny jako gely, hořlaviny a výbušniny a kdovíco. Argumenty, že když to bezpečně doletělo sem, tak by to mělo bezpečně doletět i zpět, ty nezabraly, protože oni mají svá pravidla. Argumenty, že Korejci jsou vynikající běžci na lyžích, určitě používají klistry a závodníci je také musí brát s sebou – také nezabraly, i když bylo vidět, že fešný mladý úředník lehce zrůžověl a byl polichocen. Přesto navrhl neakceptovatelné řešení, že tam budeme muset vosky nechat. Tudíž jsme změnili naši chápající strategii na strategii asertivní a žádali potvrzení o zabavení a náhradu 20.000 dolarů, neboť vosky jsou drahé. Úředník znejistěl a povolal si vedoucí směny. K otevřeným tubám několikrát přičichla, ukápla na stůl a další návrh byl – poslat to poštou. Ani toto nebylo z naší strany nebylo řešitelné, neboť vše již bylo odbaveno, žádný další vak, nůžky, nůž či jiné věci na zabalení už nebyly k dispozici, proto jsme trvali opět na náhradě škody a přešli do útoku dotazem, zda by balík odeslaný poštou byl méně nebezpečný. Úředník opět začal váhat a do kouta jsme jej zahnali argumentem, že vosky vyrábí firma SWIX, světoznámá švýcarská firma, spolupracující s Koreou, která jistě musí řešit i bezpečnost. Při zkoumání krabiček jsme náhodně malým písmem na obalu objevili, že fakt by vosky neměly být hořlavinou při dodržení určitých podmínek. Poté zavolal další – šéfku bezpečnostního oddělení. Už to začalo být jako když dědeček zasadil řepu a pak volal na pomoc další k vytažení. Vedoucí směny, mladá pěkná dívenka, měla tedy provést test. Očekávali jsme, že přiběhne s nějakým testovacím kufříkem adekvátním zemi s vyspělou technikou, avšak: žádný kufřík neměla, neměl s sebou vůbec nic, k tubám opět několikrát přičichla, dloubla do dvou z nich něčím, připomínajícím jehlici na pletení, a zapalovačem ty kapičky několikrát testovala. Moc se jí to nedařilo, fakt to nehořelo, spékalo se to do jakýchsi kuliček, jimiž si pocintala stůl. Michal bleskově stůl očistil českou Indulonou a test skončil. Zabalili jsme kabelu, vhodili ji na pás a putovala s námi. Koněěééc filma… Ne úplný, protože na palubě si naše běžecká trojice objednala červené víno na posílení krvinek a úpravu nervové soustavy do normálu.
A co dál? V letadle poslední jídla korejského typu, vše v miniaturním provedení, přestup v Dubaji a pak, to už víte.
Úspěch výpravy ČHSO je podtržen nejen počty medailí a dalších stužkových umístění, ale: vrátili jsme se bez úrazu, odolali všem začínajícím nemocem, s utvrzením – kdo trénuje, tak jede.
Díky všem klubům, které se sportu SO věnují a pravidelně trénují.

Zlatý den běžců – 5.2.2013

Poslední den WWSOG se běžecké soutěže zahajovaly dříve, protože se dojížděla odložená finále jednotlivců na 2,5 km a odpoledne pak štafety. Museli jsme vstávat po 6. hodině ranní, abychom se dostali včas do běžeckého centra, namazat lyže, odzkoušet, a včas ke startu. Všichni (Jana Šmerdová, Adéla Šavlová, Pavel Jílek, Zdeněk Mucha) jeli maximálně koncentrovaně. Adéla už odbruslila větší část tratě, Jana skluzo-klusem a pevnou vůlí vpadla do cíle, Pavel se sice po sjezdu zasukoval s jedním Finem a chvíli trvalo než se rozpletli, Zdeňkovu jízdu jsme nepoznávali, protože tak elegantní běh dvoudobý střídavý jsme u něho ještě nezažili. A netrpělivě jsme čekali, až se na obrazovce objeví výsledky jejich finálových skupin a pak u vývěsky, kdy se s podpisem komisaře výsledky potvrdí jako oficiální.  Světe – div se, všichni zlatí hoši a děvčata, své soupeře nechávali za sebou od 30 sec. do 2 min. Než bylo dokončeno  vyhlašování na stupních vítězů a pár chvil fotografování, byl nejvyšší čas připravit se na štafety. Štafety patří k ozdobě všech soutěží a naše týmy si je nenechají ujít. Přihlašujeme jak dívčí, tak chlapeckou. Když jsme vyfasovali nádherná barevná startovní čísla (dle úseků v pořadí červená – zelená – žlutá  – modrá), samotné se mně chtělo běžet. Všechna startovní čísla zůstávají závodníkům jako suvenýr.

Takže rychle přemazat lyže a zopakovat si štafetové předávky, jelikož opakování je matka moudrosti. Po několikerém zopakování jsme my trenéři ovšem došli k názoru,  že asi tudy cesta nevede a bude lépe nepřehltit naše sportovce informacemi a nechat akci volný průběh. Štafety totiž se startují ve vlnách za sebou, závodníků je celkem jak sarančat na obilním poli a perou se o umístění ve stopě. Holubičí povahy neobstojí. Scénky ze startu a z první předávky nelze publikovat z důvodu uchování osobních senzitivních dat a volby výrazů. Ale vše se podařilo.  Atmosféra na dalších předávkách už nebyla tak hustá, jelikož mnohé štafety z předchozích finálových skupin už dojížděly do cíle (Rusové, Korejci) a my jsme konečně měli prostor se rozvinout. A rozvinuli jsme se náležitě:

Ženy, úseky: 1. Smetáková, 2. Sejtková, 3. Šmerdová, 4. Šablová, čas kolem 20. min, 1. místo – zlato.

Muži, úseky: 1. Jílek, 2. Koukal, 3. Horvát, 4. Mucha, čas kolem 22. min, 1. místo – zlato.

Navenek to vypadá jako trochu nudný stereotyp, ale to je mylné. Naprosto jsme tak výjimečný den nečekali. Naši závodníci projevili týmového ducha a jeli o dušu: jeden za všechny,  všichni za jednoho.

Radost na stupních vítězů byla spontánní. Možná se i sem tam někomu z nás všech zaleskly oči… Vedení závodů jsme předali trička ČHSO a spoustu drobných dárků, společně jsme se vyfotili.

A jaká byla oslava? Sedli jsme si v mazací buňce na  bedny a na kolenou zkonsumovali obsah krabiček KCF a malou piksli coly-light. Je to zdokumentováno. Jo a ještě pár lupínků salátu.  Pak úklid, sbalení lyží, tradiční čekání na odvoz do našeho domácího centra ALPINAs.  Bylo kolem půl páté v podvečer.

Rychle jsme se převlékli a jeli za ostatními do centra (stejné, kde bylo zahájení a krasobruslení), kteří jeli na závěrečný ceremoniál už dříve, protože soutěže už vůbec neměli (snow-board) nebo je skončili už dopoledne.

Závěrečný ceremoniál – ze začátku nic moc, protože se tam prezentovalo XY množství nám neznámých důležitých osobností: v korejštině s překladem do angličtiny na obrazovce a naopak, čemuž nikdo nerozuměl a bylo nám úplně jedno, jak moc jsou důležití.  Nás, co jsme vstávali po šesté ráno a byli celý den v mrazu na nohou, zmáhala relaxační poloha. Na štěstí včas nás probral výbuch ohňostroje. Snímání vlajky, uhasínání ohně, bylo to i trošku dojemné, že vše končí. A samozřejmě také hudba (nebo rachot) v rytmu disco. Sportovcům se určitě líbila.

Bilance  běžeckého týmu: začínáme od stužek, protože se pořád mluví jen o medailích. Každé místo je vydřené, do každého umístění se vkládá spousta úsilí. Speciální olympiády totiž nejsou charita, ale sport.

A tak jak to ve sportu bývá, je rozdílná konkurence v jednotlivých věkových skupinách. Proto ani nepodtrhujeme nejlepšího, nejúspěšnějšího podle medailí. Přesto si nejvíce vážím zlatých ve štafetě. (Také Jaromír prohlásil: já jsem tak rád…) a my také.

Celkově tedy:
1x 6. místo
1x 5. místo
2X 4. místo
2x 3. místo – bronz
2x 2. místo – stříbro
7x 1. místo – zlato

Byla (ano byla, už je historií) to nejúspěšnější běžecká SO v celé dosavadní historii účasti ČHSO.

Jak si to vysvětlit? Asi tím, že při prohlídce v centru Zdravý atlet dostali mnozí nové brejle (Jarda s nimi asi i spí) a vidí lépe na cestu a svět růžověji.

Ale vážně: přes omezené možnosti tréninku doma se závodníci připravují. Zde  v perfektně připraveném středisku se očividně zlepšovali ze dne na den. Ale hlavně proto, že závody probíhaly v klidu – organizace bez zmatků (až tedy na štafety). Byl dobrý tým, který táhl za jeden provaz, a to jak sportovci, tak i trenéři. K základům patří mazání lyží (Michal Barac), rozcvičování (Jarda Prouza: ten v závěru, kdy se přidávaly rýmy a kašel, přibral ještě funkci zdravotního bratra), péče o hygienu, denní životní potřeby jako jídlo, oblékání (Hana Vlášková) a moje maličkost (anglická komunikace a děvče pro všechno). Sportovci se chovali dobře, byť se specifickými individuálními zvláštnostmi – jak píše odborná literatura. Praxe literatuře ne vždy odpovídá.  Pomáhali si, fandili si, kde se dalo. Zdeněk Mucha zde složil vychovatelské zkoušky a s malým Michalem vytvořili dobrou dvojici. Kéž by taková spolupráce vydržela i jindy v životě.

Další zprávy už neuslyšíte, až 8.2. na Nově (dobré ráno). Pořadatelům ze země vyspělých IT se opět podařil husarský kousek: než jsme se vrátili ze závěrečného ceremoniálu, odnesli všechny počítače z internetového centra a v době, kdy všichni chtějí poslat výsledky či zprávy o příletech, jsou fakticky odříznuti.  Spojujeme se z vrátnice, což už zítra nepůjde.

SJEZDAŘI – výsledky dne 5.2.

Vše slalom
Začátečníci: Nunhardtová, 1.; Klimková 4.
Středně pokročilí: Turková 2.
Pokročilí: Kováč, 6.; Svátková 3.; Bartoš 3; Mothejzíková 2; Havelka T. 1.; Novák, 1.
Jakub Novák tak obhájil 3 zlaté medaile z roku 2009 (WWG v Idaho).

Zpráva – 4.2.

V soutěžích v běhu na lyžích byli v akci sportovci, všichni v běhu na 500 m.

Divize 09 v kategorii žen se odehrálo československé finále – viz tabulka. V sedmičlenné finálové skupině naše děvčata ve zlepšených časech získala stříbro a bronz.

Stejně srdnatě bojoval Jarda Koukal, zlepšil se oproti kvalifikaci o 30 sekund, ovšem v silné konkurenci to stačilo na 6. místo a krásnou stužku.

Odpoledne se skupina zúčastnila programu “zdravý atlet“ v areálu univerzity KWANDONG, asi 40 min. od našeho centra Alpensia. Všichni (kromě trenérů, ti nikdy nedostanou nic, aby si o dovolené moc nevyskakovali) si odnesli upomínkovou tašku, pár drobností a švihadlo, aby doma mohli dobře trénovat. Při vyšetření zraku jim byly vyměněny stávající brýle nebo dokonce zajištěny nové a jako dárek všem – sluneční brýle, což má opravdu velkou hodnotu.

Během odpoledne se ledové počasí začalo oteplovat a také začal padat hustý sníh. Ovlivnilo to spoje mezi jednotlivými sportovní centry, takže moje cesta na pravidelné večerní porady trenérů, trvající cca 30 min. se protáhla. V autobuse jsem rotovala téměř 2 hodiny. Hřálo mne u srdce, že i v technologicky vyspělé Koreji mají při 5 cm sněhu kalamitu. Rozdíl je jen v tom, že zde v PyeongChangu ihned vyskákali lidé z restaurací, hotýlků, obchodů a domečků a začali sníh odhrnovat. Bylo to jako modifikovaná Disneyovka „Sněhurka a 7 či ještě více trpaslíků“, kteří se v barevných čepičkách oháněli na ulici lopatičkami.  Na zmíněné poradě se vždy oznámí rozlosování do finálových skupin na další den, tentokrát na 1 km. Po prostudování jsem si připadala jako pod ledovou sprchou, protože naši závodníci postupovali do finálových skupin s nejslabšími časy, tedy s potenciálně malou vyhlídkou na medailová umístění. Ve skrytu duše jsme se připravovali na to, že asi dopadneme jako sedláci u Chlumce.  S optimismem, že v Koreji žádný Chlumec není, jsme dne 4.2. vyrazili do mrazivého rána a nevytopeného autobusu. Rituály – převlékání v naší buňce do běžeckých kombinéz, obouvání (ne vždy jednoduché se ohnout), mazání lyží (Michal Barac) a odzkoušení, rozcvičení, k němuž patří „imaginace“, tj. zopakování jak se jede, kudy se jede, která stopa je výhodnější, jak se po pádu vstává, že to dokážeme, atd. Při vyhlašování výsledků na 1 km jsme nevěřili svému zraku a sluchu:

Jana Šmerdová (SK Slavoj Skřivany) – 5. místo,
Jaromír Koukal (SK Světáci Tloskov) a Jana Smetáková (SK Slavoj Skřivany) – 4. místo,
Michal Horváth (SK Duha Zlín) – 3. místo
Pavel Jílek (SK DNZ Bystré) – 2. místo,
Kateřina Sejtková (SK Lavina Odlochovice) – 1. místo.

Snowboard: dne 3.2. byl volný den, který sportovci trávili různě zaměřenou relaxací: návštěva jiných sportovišť, procházky s nakupováním dárečků, mačkání her v mobilech či počítačích nebo korejská televize. Nebo všechno na jednou. Dne 4.2. pak byly soutěže už ukončeny a zde jsou kompletní výsledky:

Obří slalom: Trmalová Denisa –  3.,  John Marek –  5.
Slalom: Trmalová Denisa –  3.,  John Marek –  3.
Super G: Trmalová D.  – 2.,  John Marek – 1.

Oba sportovci jsou z SK SEBA Tanvald.

Snowboardisté komentují pozitivně velmi dobře připravené závody, kvalitně upravené svahy, dobrou organizaci a dodržování pravidel Speciálních olympiád. Od doby začlenění snow-boardingu do SO (2001 na Aljašce) se obecně zvedla úroveň dovedností a zvýšil počet závodníků. Přesto v této komunitě panuje dobrá atmosféra, vyhrává moderní disco-hudba, soutěže přitahují diváky. Ukončení soutěží bylo doplněno disco-paty přímo na sněhu, na stupních vítězů. Tančilo se, jedlo (sušenky od snídaně), nepilo a nehodovalo. Kdo nevěří, ať tam běží.

Sjezdaři:   zatímco snow-boardisté jsou spokojeni, u sjezdařů to vypadá, že všechno je špatně: změny v programu, pozdní oznamování změn a úprava tratí, nedostatek času pro úpravu tratí, zmatky u vyhlašování výsledků…

Závodníkům to asi tak moc nevadí, prohlédněme si jejich výsledky:

Obří slalom:

Začátečníci:
Ivana Nunhardtová, SK Racek Benešov, 2.
Eva Klimková, SO Černovice, 3.

Středně pokr.:
Jana Turková, SK Racek Benešov, 4.

Pokročilí:
Bartoš Luboš, SK Lvíčata Sedlec-Prčice, 4.
Mothejzíková Lenka, SK Olšiny Praha, 4.
Svátková Zuzana, Sokol Královské Vinohrady, 2.
Havelka Tomáš, SK Lvíčata Dolní Lánov, 2.
Kováč Karel, SK Racek Benešov, 1.
Jakub Novák, SK Lvíčata Dolní Lánov, 1.

2.2.2013

Z dnešního dne není mnoho povídání, protože vše se točilo kolem zhuštěného programu kvůli včerejší dešťové výluce. V noci pak mrzlo, stejně jako dopoledne (kolem minus 5 – 7) a vál svižný vítr. Obavy byly ze zledovatělého terénu, ale organizátoři pracovali na tratích pilně od časného rána a tratě byly vzorně připraveny, jak pro běžecké tak pro sjezdařské soutěže. Jednalo sed už i o finále. Jen snow-boardisté/tky pokračovali v kvalifikacích. Sjezdaři jeli finále v superobřím slalomu. Výsledky v kategoriích obtížnosti a věku viz Zprávy.

V běžeckých soutěžích se jela dopoledne kvalifikace pro trať 2,5 km muži i ženy – odložená z předchozího dne, odpoledne finále na 5 km.  Takže oba finalisté na 5 km, Adéla Šavlová z Arkadie Teplice a Zdeněk Mucha z Tuchořic, museli absolvovat oba závody. Dopolední kvalifikace zvládli jako rozcvičku a odpolední finále (v rozmezí cca 4 hod.) odjeli ve velkém stylu (oba dva kolem 26 minut) – výsledky viz Zprávy.

U nás je 23 hod., tak dobrou noc.

Hana Válková

1.2.2013

Vážení příznivci ČHSO !!!

Jelikož dnes, tj. 1.2., lije jako z konve a běžecké soutěže jsou zrušeny, je prostor zrekapitulovat všechny informace z minulých dní, o něž jste byli ochuzeni.

Tak pokračujeme ještě zprávou z hostitelského centra u našich hasičů ze dne 28.1.2013

Dopoledne jsme si prohlédli věhlasnou kulturní a architektonickou památku, Gjeongbok Palac. Na obrovském prostranství se rozkládá několik dvorů – paláců (Geunzeong zeon, Gjotae zeon, Hjangwon zeon, Zaseon dang, atd., atd.), kde sídlili císařové, jejich rozsáhlé rodiny, služebnictvo vojsko. Zde se také koná výměna stráží v historických oděvech, což jsme také náhodou zachytili. Kouzlo paláců s typickými střechami a výzdobou je nepředstavitelné.  Pocit z historického monumentu pak trochu zakalila informace, že mnoho z tohoto architektonického monumentu bylo zničeno za korejské války a postupně zrekonstruováno.

Pak jsme podnikli útok na banku (ale byli na nás připraveni), abychom si mohli směnit peníze a nakoupit nějaké dárečky a suvenýry přímo v Seoulu, jelikož dle předpokladu v horském městečku už nebude zhola nic (dnes to mohu potvrdit). I ty drobné nákupy se podařily, právě v tradiční kulturní čtvrti s typickými obchůdky, Insadong. V podstatě kromě zajímavých typicky korejských suvenýrů lidového umění není co koupit, samé nesmysly. Tak se nechte doma překvapit. Co si sportovci nakupovali, neprozradíme. Největší oříšek je zakoupit pohlednice, protože se to tady moc nevede. Většina přání, i s fotkami, si řeší přes internet (ale s tím my jako příchozí cizinci máme potíže).

Odpoledne nám naši hasiči připravili vyjížďku do Zoo v Seoulu, které j největší a nejvíce vybavené mezi 10 zoologickými zahradami v Korei.   Vtipně nás netahali v mrazu (minus 5) po celé zahradě, kdy mnoho zvířat je v teplých pavilonech či se oddává zimnímu spánku, ale naložili nás do dvou autobusů a zinscenovali detailnější seznámení: jedna skupina s papoušky a jiným exotickým ptactvem, druhá skupina s hady-plazy a opicemi. Vše interaktivní, vše se dalo ochytat, pohladit. Rodiče a ředitelé, neděste se fotek s hady v objetí kolem krku, s ptáčky, jak nás klovou do hlavičky, s rukou potřásajícími se opicemi.

Hned ze Zoo jsme se přesunuli zpět do našeho hasičského centra, konkrétně do jejich kulturního sálu. A hned začal večírek na rozloučenou: pozdravy, vzájemná poděkování a předání dárečků. Naši českou delegaci přišel pozdravit velitel (superintendant) Seoulské metropolitní akademie hasičských služeb Lee, Jae Hwa. V tmavé uniformě s vyznamenáními, vyšší štíhlý, fešák (mimochodem Korejci v uniformách, pokud jsou vyšší než 175 cm, jsou většinou fešáci).  Program jsme neplánovaně a flexibilně zahájili my s písní Tancuj, tancuj pod vedením sbormistra Vlastíka Harapese. I když jsme jeli bez zkoušek hned „naostro“, jak se říká v písni „dopadlo to výborně – všichni byli v šoku“…  V programu exceloval místní sbor zpěváčků, dětí a hudebníků. Mezinárodní výběr písní, opět velmi kvalitní a milé. Pak večeře formou rautů. Mimochodem vlastní výběr z nabídky (švédských stolů) se praktikoval po celou dobu pobytu u všech jídel a musím konstatovat, že bylo třeba naše sportovce usměrňovat. Standardy – nestandardy, vlastní rozhodnutí klienta – musely někdy stranou, aby se nám nepřecpali a byli schopni se rozběhnout.

Trenéři měli možnost připít si jakousi originální korejskou vodkou, když nás stále upozrňovali, že je ale příliš silná. Po prvním loku jsme zjistili, že je to něco mezi teplou minerální vodou a tekutými hašlerkami.

Rozloučení s hasiči bylo opravdu srdečné. Připravili adekvátní program pro sportovce,  velmi živý, všichni byli stále v akci, nikdo se nenudil. Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten program-prográmek dobře připravili.

29.1.2013

Už večer jsme byli sbaleni a hned po šesté ráno jsme tahali velkou a těžkou bagáž ze třetího poschodí na parkoviště k autobusu. Žádný výtah a sjíždět s kabelou a lyžemi po tyči dolů opravdu nejde. Proto je třeba pochválit chlapecko-mužskou část výpravy, která pomáhala, seč síly stačily. Asi tříhodinový přesun do centra soutěží, tj. do horského centra PyeongChang, kde je ubytování lyžařských částí všech výprav, proběhl – se snídaní v autobuse, hladce. Floor-hokejisté pokračovali ještě asi o 40 min. déle.

Po ubytovacích a akreditačních procedurách zbyla chvilka pro odpočinek i pro rozhýbání svalstva improvizovaným tréninkem. Ubytování je v hotelových apartmánech Alpinas se samostatným hygienickým zařízením.  Rozdíl je jen v tom, že zatímco běžně jsou v apartmánu 3-4 osoby, nás je tam 6-7, tedy i na korejském typu matrací. Ale nestěžujeme si, je to pohodlné, čisté. Vykompenzují to vyhřívaná prkénka a sprška a vánek na pozadí.

Jako obvykle, ač je to nepochopitelné, vždy odjíždíme na zahajovací ceremoniál 4 hodiny před vlastním zahájením. Nechápu: nestačí se otočit autobusy, je obava, abychom byli na místech včas? Fakt nechápu, ale co se dá dělat. Zahájení bylo prý vidět i na Nově ve 23.30 a další den od 9 hod…? Výpravu přišel pozdravit ambasador Jaroslav Olša, Jr., za což děkujeme.  Program nebyl nijak bombastický, ale vkusný. Podle reglementu nechybělo vztyčování vlajky, program běhu policistů s olympijským ohněm (i zde máme zastoupení díky p. Petru Matlochovi, pozdravili jsme se s ním) a následné zapálení olympijského ohně, sliby sportovce a rozhodčích. Na můj vlastní vkus méně projevů by bylo více zábavné. Při všech setkáních srdečné pozdravy, dárečky. Pak už honem spát, do postelí či na matrace. Naskakuje únava, drobné kašlání či volení v krku, hlavy. Ale zvládáme díky běžným tabletkám, vitamíny a především tím, že jdeme brzy spát (víc to ale kosí jejich domácí volontéry).

30.1.2013 – první den soutěží (zpráva už jen z lyžařského centra)

31.1.2013 – navazující soutěže

Jelikož první schůzky trenérů byly večer zrušeny a přesunuty na brzo ráno (7.30 až 8.30) do center jednotlivých soutěží (centrum sjezdařské, běžecké, snow-boardů) a autobusy měly fungovat až od 9 hod., na centrální autobusové stanici panoval dost zmatek. Proč? Voluntéři jsou zde nadšeni, moc neumí anglicky a nemají moc ponětí o konceptu her. Autobusy jsou naštěstí popsány korejsky i anglicky, takže my si to přečteme a máme míň problémů než voluntéři.  První schůzky jsou zásadní: kontrola startovních čísl, potvrzení zařazení do disciplín, úprava časového pořadu, seznámení s lokalitou, terény, tratěmi. Soukromá poznámka (H.V.) z běžeckého lyžování: když jsem viděla profil tratě, kdy i trať na 500 m má stoupání a klesání se 2 zatáčkami, naskočila mi kopřivka. Takový profil na našich „Pomezkách“ vůbec nemůžeme dosáhnout. Jak se při rozcvičení na lyžích ukázalo, sportovci jsou statečnější a bojovnější než bychom si mysleli. Tak po 1 km v kvalifikaci Jarda Koukal byl pyšný (a my s ním), že spadl jen 3x , a to jednou do kopce a dvakrát s kopce, Michal Horvát se zase pochlubil tím, že si vzpomněl, jak jsme se na „Pomezkách“  učili brzdit a že se mu to teď hodilo (spadl jen jednou). Areály a tratě jsou bezvadně vybavené a připravené, mají skutečné parametry velkých závodů:  svolávací sytém závodníků podchody a tunely, mazací boxy, shromažďovací stany (jen ten trvající problém s internetem v zemi vyspělých IT).  Sjezdaři mají kapacitu stanů poněkud stísněnou, což konstatují a nenaříkají si.  Panorama okolních hor je nádherné, zatím byly slunečné dny s teplotou mírně nad nulou. Ve všech lyžařských sportech jsou dokončeny rozřazovací soutěže, kvalifikace a sportovci si vedou dobře. Celý soutěžní den trvá od 7 od rána (snídaně, přesun na sportoviště) do cca 16.30. Konec soutěží a návrat po dlouhém čekání na autobus cca v 17.30 hod. Není zde ani mnoho „olympijských“ atrakcí, snažíme se vidět a navštívit vše, co se dá: propagační stánek Coca-coly, jedno poměrně chudé zábavní centrum, výstavy dětských prací. Jedno večerní představení baletu v koncertní hale zaujalo, nejvíce pak kouzelník a jeho stínové představení pouze s rukama a prsty (fantastické),  špičkový pěvecký koncert následujícího večera také. Ale lokální korejská opera s tématem, jak se dva mají rádi a rodiče jim nepřejí, ale nakonec to dobře dopadne, to fakt bylo nad naše síly.

Večer jsme mohli přivítat první výsledky, protože ve snow-boardu už byly zahájeny finálové soutěže, a to v obřím slalomu: Trmalová Denisa, 3. Místo – bronz, John Marek – 5. Místo, oba Seba Tanvald, SO Handi.

Zdraví

Hana Válková

1.2.2013 – prší, prší, jen se leje

Všechny lyžařské soutěže zrušeny, uvidíme, co bude dál.

Cely den všichni z lyžařského centra strávili odpočinkem, hrami na počítačích, nebo hrami v SO zábavním centru. Odpoledne jsme pak vyrazili do „ledové haly“, kde byl zahajovací ceremoniál,  podívat se na krasobruslařské soutěže a vůbec, jak to vypadá na jiném sportovišti. Zlatým hřebem dne byl koncert korejského orchestru s tradičními nástroji a původní korejskou hudbou. Největší zážitek nám pak připravili bubeníci, to opravdu stalo zato.

Máme upravený rozpis na další dny soutěží, samozřejmě trochu našlapaný, takže někteří sportovci budou muset jet i dva závody za den. Ale jistě to zvládnou. Tak konečně – dobrou noc.

0:30, 2.2.

H. Válková