Reportáž: Letní Evropské hry Speciální olympiády 2014 – Antverpy (den čtvrtý 12. 9.)

Na dnešní dopoledne byly naplánovány tréninky podle sportů. Počasí zde je příjemné, takže skupina atletů si opravdu užila trénink ve slunečném počasí, na kvalitní dráze i sektorech. Šokující byla přítomnost školních dětí, které běhaly, skákaly, házely – prostě hýbaly se. Byl zde totiž školní sportovní den, který je (před pár lety) zaveden jako součást studijní výuky tělesné výchovy na základní škole. Tento typ sportování musí být podložen přípravou, sportovní kluby pak prezentují svoji činnost přímo s dětmi na hřišti a fakticky probíhá i nábor do klubů. V některých částech soutěží byli vidět i naši sportovci SO. Nikdo moc neřeší registrování, pravidla sportů, pořadí, medaile. Prostě nejsou a všichni jsou v pohybu. Celý systém jsem si nechala „povykládat“ a uvidíme, zda o něj někdo bude mít někdo zájem.

Plavci si zatrénovali v šestnáct metrů dlouhé sauně. Teplota vody byla cca 32 stupňů a proti běžným zvyklostem vylézt z bazénu a ohřát se, bylo tomu naopak: vylézt z vody někde se zchladit. K boccistům se přišla podívat na stáž jedna místní trenérka a u stolního tenisu také nebylo nic mimořádného. Po obědě jsme „vařili“ v centru COMIDA, což je centrum orientované na upevnění pracovních návyků či na rekvalifikaci sociálně či jinak znevýhodněných občanů. Systém této práce je v mnohém inspirující i pro nás – kdyby ho chtěl někdo slyšet a realizovat. Ve třech skupinách se připravovaly 3 různé deserty, samozřejmě dietní a jistě zdravé (palačinky s ovocem, tvarohový pohár a polotovar mufinů vylepšený různými exotickými barvami tvarohové polevy). Opět se nikdo moc nepáral s hygienou či zdravotními průkazy, do všeho se „rvalo“ množství cukru, ale všichni byli aktivní, nadšení, spokojení a pochutnali si. Sladké odpoledne jsme pak kompenzovali procházkou v okolním lesíku z centra do naší ubytovny. Nebylo ani moc času na odpočinek, protože jsme autobusem odjížděli z našeho turner centra do hlavního a už moderního sportovního areálu na večeři a na závěrečné rozloučení s hostitelským městem. Museli jsme si znovu zopakovat taneční kreaci pro zahajovací vystoupení sportovního festivalu, který byl spojen právě s ukončením našeho pobytu v Halle. Aby vystoupení před diskotékou mělo zaručený efekt, byli jsme vybaveni fosforeskujícími náramky různých barev. Při našem masovém vystoupení v šeru nejiskřily jen náramky, ale i jiné světelné efekty a honem jsme pátrali v paměti, kolik našich sportovců má diagnózu EPI a v batozích aktivovali prostředky pro případnou první pomoc. Nic se nestalo, sklidili jsme bouřlivý potlesk. Mnozí sportovci (hlavně Eliška a David) pak udivovali ještě tanečky na způsob break, hip-hop či cokoliv pohybově kreativního. A přidávali se i další, do nichž bychom to nikdy neřekli. Přesto, že trénink dopoledne byl dost náročný a tanečky také, mnozí se spontánně účastnili propagačního běhu dvojic (cca 800 m) na podporu integrace osob s postižením. A opět se zúčastnili i ti, do nichž bychom to neřekli (včetně dvojic trenér-sportovec, dívka-chlapec, náš sportovec s některým volontérem nebo sponzorem či podporovatelem z Halle). Poslední část večerního sportovního festivalu vyvrcholila sportovním utkáním ve floorbale mezi Halle a Antverpami, což už je úroveň (odborníci prominou) jakési divize či ligy. Obě družstva mužů nastupovala s doprovodem našeho sportovce a při představování se nečetlo jen jméno hráče, ale i jméno našeho sportovce. Celý první poločas jsme fandili Halle – za odměnu, jak se o nás místní starali. V poločase jsme se na ploše shromáždili, pozdravili tribuny, poděkovali, rozloučili. Kdo utkání vyhrál, nevíme. Ale víme, že občané města Halle vyhráli v našich srdcích a vzpomínkách.

Děkujeme jim.

(Foto zase Otto a Hana Válková, dále Boubínová, Vítek a Wittmannová)